Turistický a informační portál

Počátky města a první písemná zmínka o Bílině

Název města vznikl z přídavného jména bílý (bielý) a termín Bielina měl původně označovat bílé - bezlesé místo nebo protékající bílou řeku. Úrodná půda, zavlažovaná řekou Bílinou a jejími přítoky, lákala k osídlení zemědělce již z mladší doby kamenné, které v následujících staletích vystřídala řada dalších kultur, jako např. Keltové a Slované. První prokazatelnou písemnou zmínku o Bílině najdeme v zakládací listině břevnovského kláštera papeže Jana XV. z 31. května roku 993, která stanoví klášteru desátek z bílinské provincie. Od 2. poloviny 10. století byl centrem zdejšího kraje bílinský hrad, chránící významnou zemskou stezku ze Saska do Čech. Jako sídelní útvar, tedy město, vystupuje Bílina až v 1. polovině 12. stol.

Od poloviny 13. století ztrácí bílinský hrad funkci správního střediska ve prospěch mosteckého hradu. Bílina pozbyla význam ve správě země a přešla jako jedna z prvních knížecích správních hradů do šlechtických rukou. V roce 1237 dostal Bílinu od Václava I. jako dědičné léno Ojíř z Frýdberka. Tehdy také patrně začala stavba kamenného hradu na místě dnešního zámku. Ve druhé polovině 14. století bylo již celé město obehnáno hradbami se třemi bránami - Pražskou, Teplickou a Mosteckou, před kterými se rozvíjela tři předměstí stejných jmen.

Na začátku 15. století přijal Bílinu jako léno od krále Zikmunda jeho věrný stoupenec a rádce Albrecht z Koldic. V době husitských válek bylo město dobyto husity a v držení ho měl až do roku 1436 husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. V roce 1436 postoupil Jakoubek z Vřesovic, zřejmě pod nátlakem, Bílinu zpět bývalým majitelům Albrechtovi, Hanušovi a Těmovi z Koldic, kteří vždy stáli na protihusitské straně. Nehospodárným a dobrodružným životem však koncem 15. století přišel Těma z Koldic o majetek a v roce 1502 postoupil město Děpoldovi z Lobkovic. V roce 1513 získali Lobkovicové hrad a panství do dědičného držení.

Bílina v držení Lobkoviců

Děpold z Lobkovic potvrdil měšťanům městské svobody, které rozšířil o právo svobodné koupě a prodeje nemovitostí ve městě a vymohl na králi Vladislavovi vydání privilegia na nový výroční trh na sv. Martina. Především se však věnoval přestavbě hradu. Jeho úpravy vzaly za své při přestavbě hradu na barokní zámek.

Významným mezníkem v historii města se stal rok 1549, kdy císař Ferdinand I. vydal listinu, kterou Bílině uděluje městský znak, právo pečetit červeným voskem a další výsady. Podoba městského znaku uděleného císařem prodělala od těchto dob značných změn. Nakonec se ustálila do podoby, která je užívána dodnes.  

V roce 1568 postihl město velký požár, při kterém shořela značná část města a byl zničen dnešní kostel sv. Petra a Pavla. Ten byl v letech 1573-1575 renesančně přestavěn. Další pohromou pro město byly švédské nájezdy a třicetiletá válka, kdy bylo obyvatelstvo z větší části vyvražděno. Po skončení války osídlovali Bílinu především Němci, a tak v celé oblasti začal převažovat německý ráz.

V letech 1665 – 1697 byl majitelem bílinského panství Václav Ferdinand Popel Lobkovic, který nechal postavit na místě hradu raně barokní zámek. Práce byly provedeny italským stavitelem Antoniem della Portou podle plánů Giovanniho Pietra Tencally. Z tohoto období dodnes zdobí bílinské náměstí kašna se sochou sv. Floriána a mariánský sloup, obojí dílo italského sochaře a kameníka Giovanniho Pietra de Toscany.

Bílinská kyselka jako symbol českého lázeňství

O minerálních vodách v okolí Bíliny se zmiňuje už kronikář Václav Hájek z Libočan, popisující spory o Kaňkovské prameny vhodné na získávání soli odpařováním. V roce 1712 dala kněžna Eleonora z Lobkovic vyčistit povrchové prameny Bílinské kyselky a začalo se s jejím širším využitím. O proslulost minerálních pramenů na Kyselce se podstatně zasloužil geolog a balneolog Franz Ambroz Reuss, který působil jako lékař v lobkovických lázních a je považován za zakladatele balneologie v Českých zemích. Potvrdil léčebné účinky nejen bílinské minerálky, ale i hořké vody v nedalekých Zaječicích.

Ve 2. polovině 18. století se začala zdejší kyselka stáčet do hliněných džbánků, zalévat voskem a rozvážet po okolí.  Lékaři už tehdy doporučovali Bílinskou kyselku při nemocech dýchacích cest, při záduše,  při nemocích ledvin a močových cest, také při revmatismu a v neposlední řadě při poruchách nervového systému.

Léčebné účinky kyselky daly vzniknout prvním malým lázním již v souvislosti s vyčištěním povrchovým pramenů v roce 1712. V 19. století se lázně rozrůstaly, byl postaven rozsáhlý park a později v pseudorenesančním stylu i lázeňský komplex. O proslulosti bílinských lázní svědčí i známá jména jejich návštěvníků jako např. Karel Havlíček Borovský, Johann Wolfgang Goethe, Ludwig van Beethoven nebo slavný německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt.při nemocích ledvin a močových cest, také při revmatismu a v neposlední řadě při poruchách nervového systému. V současné době je majitelem stáčírny minerálních vod a zároveň distributorem Bílinské kyselky firma Bohemia Healing Marienbad Waters a.s.

Po 2. světové válce byly lázně znárodněny a pojmenovány podle Julia Fučíka, kvůli špatnému ovzduší však již nebylo možno léčit nemoci horních cest dýchacích. Poslední větší rozmach lázní byl spojen se získáním statutu lázeňského města v sedmdesátých letech minulého století, probíhala zde léčba stavů po operacích žaludku a tenkého střeva. V devadesátých letech byl provoz lázní ukončen. Hlavní budova lázní a inhalatorium jsou dnes ve vlastnictví města, které se je snaží postupně opravit.

Průmyslový rozmach města

Velký rozvoj prodělala Bílina v 19. století zásluhou průmyslového rozmachu. Postupně byly zbořeny hradby a brány, které znesnadňovaly výstavbu města. V letech 1811 až 1812 byla postavena silnice z Teplic přes Bílinu do Loun a později pak i silnice do Duchcova. V roce 1871 byly zahájeny práce na stavbě železniční trati na úseku Plzeň – Žatec – Obrnice – Bílina – Duchcov. V říjnu 1872 byl uveden do provozu úsek Obrnice - Bílina a o rok později úsek Bílina – Ledvice. Roku 1872 se také začalo se stavbou železniční trati oficiálně nazvané Bielatalbahn (Dráha v údolí Bíliny), která obstarala spojení mezi Ústím a Bílinou. Slavnostní otevření se uskutečnilo 6. června 1874 a v roce 1887 byla dokončena pokládka druhé koleje i v úseku Duchcov – Bílina – Chomutov.

Rozvíjel se i další průmysl. Lobkovicové založili v roce 1835 cukrovar, podnikatel Knötgen továrnu na výrobu porcelánu a kameninového zboží, ve 2. polovině 19. století byla založena sklárna Engels a sklárna Adlerhütten na duté sklo. Na konci 19. století vznikaly ve městě další instituce a byly zaváděny novinky tehdejší doby. V roce 1871 byla založena bílinská spořitelna, o rok později byla zřízena telegrafní stanice, v dalších letech bylo zavedeno elektrické osvětlení a Bílina byla připojena ke státní telefonní síti.

Počátky dolování na Bílinsku

Dobývání hnědého uhlí má v regionu dlouholetou historii. Takzvané selské dobývky postupně vystřídaly hlubinné doly. Na Bílinsku tak bylo již v roce 1750 otevřeno ložisko hnědého uhlí u Chudeřic. Další ložisko bylo otevřeno o rok později v prostoru bývalého hlavního nádraží v Bílině. Bílinské doly byly tedy původně hlubinné, ke konci 19. století se postupně přecházelo na efektivnější povrchovou těžbu.

Na využívání uhlí měl podíl i lázeňský lékař Franz Ambros Reuss, který byl velkým propagátorem jeho využívání, to bylo sice již známé, ale příliš se neuplatňovalo. Pokládal je za levný a účinný zdroj tepelné energie, schopný nahradit tradiční dřevo. Možná i proto se začínalo s pravidelnou těžbou uhlí právě zde, v okolí Bíliny a Duchcova.

Po druhé světové válce byly doly znárodněny a sjednoceny ve Velkolom Maxim Gorkij. Dnes je lom Bílina jednou z těžebních lokalit společnosti Severočeské doly a. s. se sídlem v Chomutově, která vznikla v roce 1994. Krajinu, zdevastovanou těžbou uhlí se daří již od poloviny 20. století rekultivovat. Na výsypkách dolů jsou zakládány nové lesy, pole a louky. Vytěžené jámy povrchových dolů jsou zaplavovány a vznikají tak vodní plochy, které se stávají domovem řady živočichů. Zrekultivované plochy by měly sloužit k rekreačním účelům.